Červen 2007

Chvilkové rozjímání nad zmrzlinou

29. června 2007 v 12:38 | Opheila |  Štěky
Hrabu lžící do zmrzlé hmoty. Převaluji lžičku v puse. Hloubám.
Kupodivu necítím ani obvyklý pocit moci a nadvlády, když se zmocním zmrzliny.
Přemáhá mě nostalgie nad tím, co bylo. Přemítám o tom, co přijde. Jde mimo mě, že jedu zítra na měsíc na tábor. Je mi absolutně jedno, že neuvidím dva měsíce lidi, s kterými se vidím každý den. Udivuje mě moje pasivita. Jsem už jen takový odrostlý kořen, co o něj všihchni zakopávají?
Zítra ztroskovatím. Stane se ze mně chodící mrtvola, co vnímá svět, ale myslí na vesmír. To už jsem opravdu tak otrlá...
Vrhnu se do světa, kde panuje režim. Sama jsem si ještě naordinovala tichý teror, v podobě každodenní několikahodinové práce a zdokonalování zručnosti mých ručiček. Tzn., že budu plnit úkoly , co budu mít zadané od mého profesora z grafickýho kroužku. Alespoň nějaký únik z proudu zoufalství. Malé pozastavení, čekání na další pád do vírů pocitů.
Zeleň prý přínáší klid. Jaký klid ? Můžu mít já vůbec ještě klid? Dá se tohle slovo byť oklikou přiřadit v nějaké souvislosti ke mně ?
Zmrzlina studí. Její okraje se roztékají. Není tak excelentní, ale přesto přináší alespoň malé uspokojení. Pocit, že je jenom moje, a že jí musím sníst do dnešního večera na mě uvalila trochu zvláštní pocit. Je to taková miniatura. Miniatura toho, co mě čeká. Je to cesta, kterou si volím.
Jdu do lesa.
Ztratím se na čas. Který nevyužiji. Přinejmenším ne tak, jak jsem chtěla. Nemůžu předpovídat, že vše, co se má udát je fiasko. Byla bych jedním z těch skeptiků, které tak nemám ráda. Ale momentálně mám docela chuť se k nim řadit. Přemáhá mě cestovní horečka. a vůbec se mi to nelíbí. Znáte takový ten divný pocit v břiše, roztřesené ruce, neschopnost se soustředit? A já to ještě zajídám zmrzlinou. Čeká mě celodenní balení, dokončení leptu, nákup čtvrtek a tuší, rekvizit pro náš organizovaný den na táboře.
Zmrzlina pomalu mizí.
Kýbl se vyprazdňuje.
Zmrzlina mizí v mým žaludku.
A vzápětí se ztrácí v mrazáku.
Asi jsem si uložila nadlidský úkol. Snad jí nezvládnu dojíst. Ale já to dokončím, protože chci, protože si musím dokázat, že na to mám. Je to ve mě . Asi ptoro, že by mi to nikdo nevěřil. Musím dokázat okolí, že nestojím ve stínu za svým premiantským bratrem.
A jako ta zmrzlina, zmizím i já v mrazáku. Vzhledem k tomu, že zítra časně ráno se vzdálím na stovky kilometrů daleko od kompu. Možná se tu něco objeví, díky technice "předepisování článku" , ale možná se taky stane, že nebudu mít náladu a nebude tu vůbec nic. Nechte se překvapit.
Užijte si prázdniny.
Nenechte si brát naděje jako se to stalo mě . Nevěřte nikomu a ničemu. Nespoléhejte se na balónek, protože se vždycky najde špendlík. Nedělejte si iluze o nikom a o ničem, protože jediný ,co za to teď stojí je ...
...moje nedojedená zmrzlina.

Trocha poezie

26. června 2007 v 19:45 | Opheila |  Poetic
Báseň pro... ublížené bolavé existence.
Zkrátka ty, co mají problém.
To byl vtip.
Je to báseň pro mě.
Klasická, podprahová.
Já si to neodpustím
Zkuste uhodnout o čem jsem psala
Podaří se vám to, protože nejste banda trotlů.
Jinak tu nemáte co dělat.
Nemám ráda lidi, který nerozumí tomu, co říkám.
To byl vtip.
to s tím, že nemám ráda tupce je pravda
ale lámat si hlavu s mými skřeky můžete stejně
a kdo bych byla, kdybych vám to zakazovala, viďte.
!!!!! EUROPA LIBRE !!!!
už mlčim.

Déšť

21. června 2007 v 18:01 | Opheila |  Na mušce
Slyšíš hřmění, vybíháš ven.
Víš, co přijde. Až napočítáš do tří, spustí se. Jedna - cítíš stromy, květiny. Slyšíš jen svůj dech. Dva - Ozve se dunivá rána. Vzduch se vyjasní, obloha potemní. Tři. Fáze klidu. Na pár vteřin se vše vrátí do normálu a pak... Prší.

Souboj

11. června 2007 v 22:34 | Opheila |  Na mušce
Dveře za mnou táhle vrznou.
Podrážky mých bot ochutnávají ulici.
Vypadám překvapeně, vzduch, který zpravidla bývá studený, mi olízne obličej. Jako facka. Zahalil město jako mor, zkosil mojí náladu . Špatně se mi dýchá. Nadechnu se jednou, dvakrát zhluboka, cítím, jak mi buší srdce. Lampy na mě mrkají, zahaleny pavučinami skoro jako by ani nesvítily. Z oken na chodníky dopadají záblesky světla z televizních obrazovek. Město je mrtvé. Po kolejích se prohání tramvaj, a uvnitř sedí párek starých babek. Na rohu ulice potkávám dvě pochybné osoby . Sjedou mě pohledem. Zrychlím krok. I tep s ním drží tempo. Hned, co zajdu za roh, dávám se do běhu. Vzpomínám.
Konečně se odvážím pustit se té křeče, co mě provází. Sedám si na lavičku. Snažím se přemýšlet. Stejně už dokážu jen tupě zírat. Prudce vstávám a utíkám pryč. Od sebe. Pryč, někam, kde nebudu. Teprve teď si něco uvědomím - vnímám za sebou kroky. Cizí. Slyším je za sebou už delší dobu.
Odvážím se otočit.
Chci se osopit na tu osobu, co mi šlape na paty. Panenky mi strnou, Zaujímám velice útočný postoj. Začíná se ve mě probouzet agrese. Znám ji.
Chvíle, kdy mi tuhne krev v žilách. Vymlátit z ní tu hrdost, aroganci. Její záporný postoj ke všemu, skepsi, ironii. Vůbec celý humor a naivitu . Vadí mi , jak se chová, jak se směje s ostatními. Nesnáším její jistotu. Nemůžu se nepozastavit nad tím, jak má protichůdné vlastnosti.
Mám strach.
Vím, čeho je schopná.
Vidím, jak mě spaluje pohledem. Bude to rovný boj. Vnímám její strach. Bojí se. Ví, čeho jsem schopná já.
Má stejné vlasy, oči, tvář, postavu. Vypadá jako já.
Vím to, protože jsem to já.
Udělám pár kroků dopředu.Srdce až v krku. Nechci jí ublížit, ale ani jí dát najevo, že má volnou ruku. ruce se mi třesou. Jako by se všechen vzduch schoval v kanálech, průjezdech, halách. Jako by poznal ,co se děje.
Dojde k sérii úderů. Všechno mě bolí. Svíjím se na zemi. Po několika minutách vstanu.
Skláním se nad ní, chci vědět, jak jí je. Střetnou se pohledy. Začínají mě nebezpečně pálit oči. Odvrátím se. Odcházím. Kroky už neslyším. Otočím se . Na zemi nikdo neleží. Její kroky jsou soubežné s mými. Dýchá jako já. Má mozek jako já. Není stejná, jako já, ale přesto jsem to pořád já.
Na nebi svítí hvězdy. Vysmívají se mi.
Konečně se mám ale na koho obrátit. Jsme na to dvě. Ne, jsem sama. Konečně sama.

Na vzdálenost potřesu ruky

1. června 2007 v 21:29 | Opheila
Taková malá naděje.
Málé blýsknutí
Minimální mlhový rozmazaný stín úspěchu
Šance na rozzářené oči.
Rozmazaná vzpomínka na připitomělý úsměv
Odraz rozklepaných kolenou
Poslední ten odraz dopadl špatně. Dopadl tak katasrofálně a měl nedozírné následky, za které by se nestyděla (v rámci možností) ani zbraň hromadného ničení.
Věc velice evidentní a prozírná, lehko se schová za háv prachsprostých lží, které stejně za nic nestojí, pokud vám to trochu pálí- nedělá vám žádný problém lži odhalit, viníka ( nebo oběti ? - sunshine ) usvědčit ( nebe snad odhalit ?)
Někdy stačí spojit si určité asociace, a hned všechno víte.
Pak následuje další vlna lží, uzardělé koktání, po marné snaze přiznání ... Pravda.
Jak krásná věc.
Ale všechno je relativní.
Karta se obrátí.
Ale nikdy se nedozvíme celou pravdu, protože jen její polovina vždycky stojí za to - ale ne nadarmo bylo vynalezeno heslo Pravda vítězí.
Proč vlastně píšu tuhle snůšku žvástů. Vzhledem k tomu, že nemám nějak schopnost formovat svoje myšlenky, ač mám v hlavě i na papíru napsáno hodně článků , které by stály za to zveřejnit. Nemůžeme to nazývat uměleckou krizí, to bych přeháněla, poslední dobou se věnuji hlubokému hloubání a výtvarné stránce A.R.T. - ale i mé poetické střevo nezahálí, mám jedno unikátní dílo sepsané ve Francii. Které sem hodím, až dorazí ze školy na papíře. Patří k rozmarným .
Až se dostanu k nabitému fotopřístroji vyfotím svoji poslední tvorbu. možná se vám dostane takové cti si moje výtvory prohlédnout a zhodnotit- Ale to jen když se Sáhib smiluje.
Koneckonců už jsem ráda, že jsem zpátky z Francie.
Velice blízký fyzický kontakt , který zasahuje do intimního prostoru , se tam navazuje zcela beztrestně a leckdy se musíte velice překonat. Znáte takové ty "přátelské polibky z tváře na tvář ?" Tak to je mi odporné, ale u nich zcela běžné. I mezi kluky (!) Brr. Ale o tom zas někdy jindy.