Březen 2007

Co všechno jsem dokázala...

27. března 2007 v 14:07 | Opheila |  Štěky
Seznamte se s člověkem, který dokáže
  • být pátý ze čtyř
  • být z Kosova přičemž tam vůbec nebyl
  • rvát klíč do zámku, skoro ho zničit a pak zjistit, že to nebyl ten pravý
  • psát dvě hodiny článek a pak ho smazat
  • být milován a nenáviděn zároveň
  • odevzdat žákovskou, když jí u sebe zrovna nemá
  • celý večer číst knihu a pak si nevzpomenout, co že to vlastně dělal
  • vyšachovat se svou paranoiou
  • přivodit si samovolně záchvat vzteku
  • zírat na kuličku hrášku a skvěle se bavit
  • dohánět se stihomamem k šílenství
  • neuvěřitelným způsobem si naflákat hubu na rovným chodníku
  • proměnit každodenní rutinu v nehorázné ponížení sám sebe před zraky všech ostatních
Ještě to není všechno... Jen si teď nemůžu vzpomenout...

Emo is dead

21. března 2007 v 18:33 | Opheila |  Na mušce
Tak jsem si četla všechny názory od emo lidí na můj emo článek . ZDE
Fakt jsem se musela smát. Ne, vážně. Udivuje mě, kolik lidí si neuvědomuje, že pod článkem bylo napsáno RECESE a že jsem lidi dostatečně upozornila, že je to psaný v nadsázce.
Ne, zabedněný emo hlavičky si nedají říct a stejně si musí nadávat a zanaříkat, jak já jsem blbá (mnohdy i hůř) a že větší slátaninu ( mnohdy i hůř) a jak Rhiannonn podotkla, všichni, kdo se takto ozvali byli emaři, přesně , jak jsem to popisovala.
Pak napsali i tací, kteří byli značně chytřejší než ti ostatní (asi jen dva). Jejich názor uznávám a nechci emo kritizovat. Jen mi přijde směšný, jak se vyrojilo tolik nových lidí, který byli veselí, bezproblémoví a teď jsou z nich náhle černý můry se slzou v oku a řasenkou na oku.
Je mi to líto, protože společnost zase zmanipulovala střelku kompasu současný mládeže. Emo mi nevadí, ať si každej dělá co chce a poslouchá to co chce - neodsuzuju vlastní vyhraněnej styl. Ale když vás po světě chodí milion, na chlup stejných, nepřipadáte si jako panáčci z fabriky? Nemáme být snad každej určenej k tomu, aby se od ostatních lišil? A přetvářet se kvůli ostatním mi přijde tak zbytečný.
Stejně se vsadim že mi napíše dalších dvacet naštvanejch emařů ,co budou chtít mojí hlavu na svém stole. Neberte to jako kritiku. K emu už se nevyjádřim ani jednou, fakt, už mlčim. Neberte to jako útok. Jenom je to další z mých umíněných tvrzení.
Kdybyste mi k tomu chtěli ještě něco říct, ozvěte se v komentech a obdržíte kontakt ;)

Nové začátky

20. března 2007 v 19:18 | Opheila |  Štěky
Udělala jsem nový design, prostě to chtělo změnu... Pořád stejná šablona mě omrzela. Možná se některým líbit nebude, což o to, není to ideální, ale co v dnešní době je? Mám větší prostor pro svoje kecy, možná zveřejním i menu → ale bude to nezvyk. Pár článků smažu...Koneckonců nepotřebuju, aby ty moje litanie četl celej svět. To se radši půjdu zahrabat. Kdyžtak mi to zkritizujte v komentářích, ještě to můžu všechno změnit.
Pokud se ale z těch komentářů budete vracet zpátky, klikněte buď na Bcp nebo klasicky na zpět nebo taky na ten jeden pixel , kterej mi zbývá ze záhlaví (úplně nahoře u rámečku). To jsem holt nedoladila. Ale co - něco se s tím určitě ještě dělat dá.
Taky se mi koneckonců podařilo konečně vyjádřit obdiv k deštníkům díky jednomu geniálnímu obrázku na deviantartu . A kombinace černá+černá je sice hezká... Ale navozuje ještě větší sklíčenost, než prázdný papír.
Design na mě působí tak nějak melancholicky... Melancholie je ale pořád lepší než někdy dokáže být deprese. Můžu ale mluviít o depresích? Ne. Žádná životní krize mě nepotkala... Deprese je nemoc. Sice častá, ale nemoc to je. A že by byl každej teenager chorý se říct nedá. Simulanti jedni.

Ohlušující ticho

19. března 2007 v 22:20 | Opheila |  Štěky
Posvátný klid se rozprostírá v blízkém okolí chrámu. Zvuk majestátních zvonů z jeho čtyř věží se nese daleko do kraje a dokonce i obyvatelé sousedních měst ví, kolik právě odbilo hodin.
Obrovská zdobená přední brána se otevírá každý druhý den přesně v osm hodin a za dalších deset se otočí klíče v jejím zámku, aby se mohla za další den opět otevřít.
Vcházíte dovnitř a zadržíte dech. Všechna ta honosná, ačkoli strohá nádhera vás nutí chovat se slušně. Přestože chrám nebyl nikdy vysvěcen, obyvatelstvo k němu chová o mnoho větší úctu, než k obecnímu kostelu, kde se slouží mše.
V chrámu potkáte vždy mnoho lidí, ale nikdy si nevzpomenete, kdy jste naposled slyšeli uvnitř někoho mluvit. Lidé sedí v lavicích, hlavu skloněnou. Nepoznáte, k jakému bohu se modlí, chrám není vyzdoben ani jinak pozměněn kulturami náboženství.I nejneupravenější , nejchudší a nejšpinavější žebráci se při vstupu upraví, ne z marnivosti, ale z úcty k lidem. K chrámu. A ti , kteří to neudělají, se pak po zbytek života v koutku duše za to stydí.
Pokud jste četli pozorně, tak nějak takhle jsem se cítila při vchodu do kubistického café v centru Prahy. Když si vezmete od cesty ten posvátný odstup, asi nějak podobně to bylo. Při pohledu na všechny ty lidi, co tam sedí a popíjejí kávu z hranatých hrnečků, bezděky narovnáváte záda. Přiměje vás to přemýšlet o pozlátku , které nosí společnost. Zatoužila jsem vžít se do těch "bezstarostných časů" kdy šlo jen o to, dobře vypadat, dobře se chovat. Závan První republiky je tu vítit skrz naskrz. Stačila jsem si jen užít můj hranatý věneček a sfouknout pěnu z kapučína. A už jsem se přistihla vyjít ze dveří, věnovat se všedním záležitostem.
Ale i přesto jsem stačila pozorovat tapety, obdivovat se lustrům, upřít oči na podšálky k čaji, ztratit dech při pohledu na toho, kdo ten čaj pije, přejet prsty po studený desce stolku.
Jó , bejvávalo...

Páreček poetických počinů

15. března 2007 v 12:30 | Opheila |  Poetic
Berte to s rezervou, jsou to amatérské výplody nudy na hodině chemie. Ale většinu z nich asi nepochopíte, protože mají silný podtext- který nemáte možnost pochopit. Ačkoliv ten podtext byl ten účel, proč jsem to psala.
Většina z nich nedává smysl
A většina se občas ani nerýmuje, ale až na něco takovýho narazíte, byl to taky jenom účel.
Počin Pod Viaduktem se má číst samostatně → ze začátku je tam psána kurzíva vedle normálního písma - to čtěte odděleně , protože to původně byly dvě básničky, ale nějak se mi to speklo dohromady , a zjistila jsem ,že se to k sobě docela hodí...

S nervy f kýblu

14. března 2007 v 18:42 | Opheila |  Štěky
Tlak společnosti je blbá věc.
To jaro mě tak deprimuje. Nemám ani náladu na psaní článků...
Proto trochu pozastavím (odsunu) Nosferatu, protože nevím jak udělat úvod.
Na všechno se vykašlat a odejít-můžu ? Ne. Inspiračně jsem taky na nule.
Moje sebelítost zdokonaluje své schopnosti. Asi proto, že jí dávám volnou cestu. Je to špatná vlastnost. Ale nikomu nezaškodí, když si jednou za život může zanaříkat, myslet si, že je na tom nejhůř ze všech lidí na světě. Můžu si to ale připustit? Ne. To, že mám velký štráchy se zubařem pořád nevyvrací skutečnost, že někdo přišel o nohu a že já ze sebe zbytečně dělám chudáka. Trestný to není a nelegální taky ne. Ono mě to taky jednou přejde. Všechno je relativní, a to, že se cítim jak oliva na párátku Taky nebude trvat dlouho.
Jsem prostě jen srab co nesnese nemocenskej zápach , osvícený křeslo a zvuk vrtačky. Srab, co nevydrží kritiku na svou mizernou hru na klavír. Ale když já se tak snažila...
Dokonce jsem si slibovala, že učitelka dokáže ocenit mou snahu naučit se sama od sebe něco novýho , a to písničku z Pána Prstenů (pro fajnšmekry - Into the West z Nasrat Krále) . A prej : "Nauč se to."
Jsem obyčejná hysterka. Ale lidi by napadlo, že mě to "s věkem" přejde . Já mám ale -docela oprávněnou- obavu, že mi to zůstane. Proč se tomu sakra musí říkat EMOcionální? a proč mě furt prudíte s emo? (Nic proti emařům). Začíná mě štvát představa, že to, jak se oblíkám se vzdáleně tomuhle stylu podobá (ale je to hodně hodně daleko) - a protože se vždycky někomu hodí říct Všechny cesty vedou do Říma pár kousků šatníku navždy skončí na dně skříně. A proč? Jsem individualista a nesnášim , když se něco podobá mě. Neříkám nosím to, co ostatní, ale všichni ostatní nosí to, co já. Asi je to mojí sourozeneckou konstelací, a protože jsem druhorozená, touha se lišit od mého premiantského bratra je přímo spalující.

Super zážitek

7. března 2007 v 18:52 | Opheila |  Štěky
V Hostu óčka byl zpěvák kapely Sunshine. Byla jsem zrovna na mailu, tak jsem mu napsala - a mojí inteligentní otázku přečetli v živým vysílání :-D Je to zážitek na celej život xD je to něco tak nečekanýho, jako když FeeJay odepsali z rádia :D
A psala jsem dvakrát- oba vzkazy přečetli. Teda ta moderátorka je nafučená dylina a ten moderátor je pozér na entou. Sám to o sobě řekl. Ale oceňuju jejich nový klip :)
Napiště si do óčka - je to prča a nic za to nedáte :D

Pár vedlejších megasuperdůležitých, naprosto neodkladatelných, společensky nezávadných, absolutně přečteníhodných a markantních keců

6. března 2007 v 14:23 | Opheila
Ha, právě zvoní.
Vzhledem k zákazu hmatání na computer, který jsem dostala a vzhledem k tomu, že mě učitelka vyhazuje z učebny počítačů, se tenhle článek dočasně odkládá. Na neurčito.

Nosferatu

3. března 2007 v 23:25 | Opheila |  Organizační
Změna designu - po docela dlouhý době.
Ale ono se tak docela nejedná o změnu designu.
Hodlám změnit celý obsah blogu, stylizovaný do jiných sfér, úplně odlišných od těch dosavadních.
Usoudila jsem, že je čas udělat krok dopředu, posunout se na jinou mez. O kousek dál. budu se snažit ,aby //One step forward makes two steps back// (Ana Johnson-We Are) krok dopředu neznamenal další dva vzad.
O tom, co vás tady čeká, se dozvíte později, ale jednu indicii sem dát musim - vyliju tu velkou část ze svých znalostí.
Ale teď už radši mlčim.
Credity máte dole