Únor 2007

Můj playlist :)

22. února 2007 v 19:05 | Opheila | 
Co poslouchám?
Co provází mou euforii a špatnou náladu?
Zkuste se do mě vžít xD !
Mám radši nekomerční a neznámý zpěváky...Ale bohužel ... zas takej výběr nejni.

Šátek přes oči

12. února 2007 v 14:47 | Opheila |  Štěky
Bojím se myslet na to, co bude zítra. Když ze včerejška na dnešek se toho tolik změnilo. Lidi, co jsem znala, se změnili. Věci co jsem považovala za stálý už neznám tolik, jak bych si přála. Na čem to vlastně stojím?
Řekne mi to někdo?
Dozvím se konečně něco, co se nebude měnit?
Dokonce i to,že se možná vydám na hory, není jistý. Ale co, mě už je to jedno.
Udělám další krok do neznáma, zavřu oči a budu myslet na Anglii. Občas přece jen stačí zatnout zuby, zvednout oči ke stropu , zacpat si uši a ignorovat co mi vštěpuje osud do hlavy. Ale takhle se žít nedá. Koneckonců, mám většinu života před sebou a litovat se nemá smysl. Nebo ne. Možná se nechám přejet motorkou, ale to ještě nevim jistě.

Fight!

9. února 2007 v 12:55 | Opheila |  Štěky
Vyhlásila jsem válku!
A hádejte komu?
Sama sobě.
Když jsem si ráno měřila teplotu, a uviděla zázračné číslo 37.5, pěkně jsem se naštvala. Ačkoliv jsem věděla, že se mi bude zvedat žaludek, vypila jsem celej hrnek odpornýho bylinkovýho čaje naráz (a zvedal se mi žaludek) , spolykala jsem všechny prášky,na které jsem přišla, co by mi mohly pomoct. Navlíkla jsem si mikinu a ponožky, na just jsem sežrala 2 jabka během tří minut, a kolem krku a čela jsem si ovázala studený mokrý šátky. A teď tady trucuju pod peřinou.
Tenhle odboj docela pomohl , mám 36.4 . Ale hlava mi třeští... oči mě bolí... nemůžu si stěžovat.
(právě jsem rozbila rtuťovej teploměr.. už se musim smát tomu, jak jsem blbá...)

Udělejte si vastní 3D avatar+panáka

6. února 2007 v 20:34 | Opheila
Vyrob si postavu podle svých představ - zanimuj a umísti ji na svůj blog. meez.com to všechno umí. Za nic nezaplatíš :) Super věc, radím vyzkoušet.

Plug away at the past and the future

6. února 2007 v 18:56 | Opheila |  Štěky
Díváte se zpátky. Probíráte okamžiky. Plácáte se v jejich smyslu, který vám uniká.
Jdete do nemocnice, s pocitem, jestli se ještě vrátíte. Usínáte s nejistotou, jestli se ráno zase probudíte.
Říká vám tohle něco? Pak jste docela určitě blázen a měli byste brát pořádná antidepresiva.
To je divný co se mnou dokáže udělat jedna pitomá nemoc. Nechci nic zveličovat. Přehánět. Ale ona si vystačí sama, bez pomoci. Vždycky se to vyhrotí úplně někam, kde to být nikdy nemělo. A vy jen můžete přihlížet z povzdálí a čekat. Žádat odpovědi na otázky, na které se obáváte zeptat, ale sami odpovědět nemůžete.
Hluboko uvnitř dřímá zlomené zdraví a klid, na venek dopadají jen suché slané slzy. Pláč není slyšet, je jen cítít. Duší.